close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Why Are You Afraid? - 1.díl

31. března 2013 v 20:49 | *Blackie* |  Why are you afraid?


"Jessie, už jsme tady," třásla se mnou máma, ve snaze mě probudit. Zamručela jsem a naštvaně rozlepila oči. Přivítalo mě typické Londýnské počasí. Deštivo a zataženo. V tomhle mám žít? To se radši půjdu zabít.
"Až uvidíš tvůj pokoj, vztek tě přejde," usmála se máma, když v letištní hale mávala na Paula.
"Ten mě přejde, až se odstěhuju zpátky!" odsekla jsem jí a sluchátka vrazila do uší. Nezajímalo mě, že máma se mě na něco ptá, stejně jako se mě na něco ptal nejspíš i Paul. Nechtěla jsem tu být a dávala jsem to jasně najevo.

"Vítej doma!" přivítal mě, když otevřel vchodové dveře od vily, ve které bydlel. Z jednoho pokoje se ozýval neobyčejný řev a smích, takže jsem se zdviženým obočím podívala na Paula, který naprosto zrudnul a rychle vyrazil k původcům hluku. Byla jsem zvědavá, tak jsem šla s ním.
"Co tu je za kravál?!" rozkřiknul se na ty kluky, jakmile vešel do obývacího pokoje. Poznala jsem ho, podle toho, že zde byla velká televize, která hrála a gauč, po které se válelo nějakých pět idiotů. "Kolikrát jsem vám říkal, že to, že jsem pryč, neznamená povel k tomu, abyste řvali, jak nejvíc umíte!"
"Promiň Paule," omluvili se všichni najednou. Ušklíbla jsem se nad tím. Mohli být tak o rok starší než já a přitom se chovali hůř než kdejaké dítě. Skenovala jsem ty kluky a na jednom z nich jsem se zastavila. Tak moc mi připomínal Aarona. Chvíli jsem si myslela, že to je on, bohužel on byl někde na druhé straně zeměkoule.
"Kdo je to?" zeptal se ten blonďák, který byl přesnou kopií mého bývalého přítele. Všichni ostatní se podívali mým směrem a já zjistila, že tady sedí ty idioti ze skupiny, po které šílela spousta holek od nás ze třídy. To bude ještě peklo.
Než stihl Paul nějak zareagovat, odpověděla jsem mu sama. "To tebe fakt zajímat nemusí," ušklíbla jsem se a otočila se k odchodu. Zahlédla jsem mámin varovný pohled a tak jsem si hlasitě povzdechla, otočila se a znuděně se na ně podívala. "Jmenuju se Jessie," oznámila jsem své jméno a znuděně se na ně podívala. Neusmála jsem se, nehodlala jsem se před nimi přetvařovat.
"Já jsem Harry," blýskl po mě úsměv ten kudrnatý.
"Je mi to upřímně u prdele," ušklíbla jsem se a ignorovala matčino zalapání po dechu. Otočila jsem se na patě a nechápavě na ni koukala. "No co je? Vždy jsem se představila!" ohradila jsem se a odešla hledat mé kufry do druhého patra.

Můj pokoj byl pěkný, ale pořád to nebyl ten starý. Ten, ve kterém jsem vyrůstala celý 17 let. Nesnášela jsem to tu. Náhle jsem zaslechla klepání na mě dveře. Měl i balkón a já jsem seděla v houpací síti, kterou jsem si tam stihla pověsit.
"Promiň, že sem lezu, ale neozývala ses," omluvil se kluk, který měl hnědé vlasy a modré oči. Tipovala jsem ho na Louise.
"Co chceš?" zeptala jsem se ho a dál sledovala západ slunce. Moje psychika to nevydržela a mě pomalu začínaly slzet oči.
"Paul tě volá. Prý už je večeře. A být tebou pohnu nebo ti to Niall sní," uchechtl se a dál stál ve dveřích.
"Nemám hlad! A vyřiď Paulovi, že ty jeho blafy žrát nebudu!" odsekla jsem mu naštvaně.
"Co máš sakra za problém?!" vylítl.
"Víš, co mám za problém?" vylítla jsem i já. "Můj problém si ty a ta tvá parta buzíků! Stejně jako je můj problém tohle zasraný město a ještě zasranější Paul. A teď VYPADNI!" zaječela jsem na něj a vystrčila ho za dveře, které jsem za sebou následně zamkla. Dostala jsem takovou chuť na cigaretu, že jsem přešla ke svému batůžku, a začala jsem hledat krabičku.
Nejsem kuřák, ale když mám velký stres radši si zapálím, než abych se třeba řezala. A teď jsem stres opravdu měla. Pomalu jsem vydechovala kouř a cítila, jak se pomalu začínám uklidňovat.
Poté, co jsem cigaretu típla a hodila ji do popelníka, který jsem tam měla, jsem napsala ještě smsku holkám a pak si šla lehnout.
No ráno mě moc příjemné vzbuzení nečekalo.

Poprosila bych o nějaké komentáře, abych věděla, kolik lidí to zhruba čte. :)
Jinak, tento díl bych chtěla věnovat Nikolce, protože to co mi slíbila, mi vlilo do žil novou krev. Mám tě hrozně ráda Niky, a snad se ti ta povídka bude líbit, když je o tobě. :)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 tejna tejna | 7. dubna 2013 v 23:30 | Reagovat

ahoj ja pisu povidky uz 5 let na 5 jazycich ale ted bych az moc povidala pises mockrasne a tahle povidka je boziii

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama